Mrazivou krajinou u šikmého kostela

Šikmý kostel je zapamatovatelný název podle románu paní Lednické, jedna část má název "Ztracené město". To je přesně tady. Část Karviné, kde jsem fotila, jsou Doly, v této oblasti kdysi stálo původní město Karviná. Nebýt uhlí, stálo by tam dál... Poddolováním a důlní činností město zmizelo, o pár km dál vyrostla nová Karviná. Zůstal jen kostel sv. Petra z Alkantary, který se podařilo zachránit a opodál je starý hřbitov, o kterém jsem psala ZDE. 

Vodní plocha na fotografiích je jezero, které tam vzniklo propadem poddolovaného území, protože ho zaplnila spodní voda. 

Kostel byl původně v 18. století postaven na kopci, ale když bylo v oblasti "Doly" vytěženo uhlí, začalo se území postupně propadat a přímo u kostela se uvádí poklesy 36 metrů.

 

V těchto místech stávaly domy, obchody, pulzoval tu život a lidé se tam znali. Hlavně tam žily hornické rodiny. Ještě tu najdete zbytky po domech. Je vidět, že lidé těm místům neztratili vztah, někdo tu, možná z nostalgie, ozdobil stromeček. Mně se takové gesto líbí. Třeba je to potomek z rodiny, která tu měla svůj dům. 🙇

Nedaleko je kaplička na paměť důlního neštěstí ze 14. června 1894. Toho dne opakované výbuchy plynu postihly tři v podzemí propojené doly a tak je to největší důlní neštěstí v Ostravsko-karvinském revíru. Tehdy zahynulo 235 osob - horníci i záchranáři, a p. Lednická o tom píše v románu. Kapličku nechal postavit majitel dolů Jindřich Larisch-Mönnich. 

 

Zimní mlhavý čas podtrhl atmosféru ztraceného města, člověk těmi místy prochází v zadumání. Kostel je jediná stavba, která zůstala ze staré Karviné.

Pražská zima roku 1909

Některé roky si lidská paměť ukládá snadno, protože jsou spojeny s konkrétní událostí. Článek je jakýmsi návratem v čase, zavede vás o 117 let zpátky. Nikdo už nezažil rok 1909, začátek 20. století, kdy v některých našich městech začaly jezdit elektrické tramvaje. Francouz Louis Blériot v dřevěném jednoplošníku jako první přeletěl Lamanšský průliv.

Toho roku byly v Praze velké povodně, ale nejen tam. Prostřednictvím fotografií se přeneseme do únorové Prahy roku 1909, místa jsou na fotkách popsaná. Rozklikněte je do původní velikosti:

 

 

Praha pod sněhovou nadílkou vypadala romanticky a lidé dováděli na kluzištích i zamrzlé Vltavě.

 

Život probíhal v normálních kolejích a majitelé pohostinství se snažili připravit si dostatečné zásoby ledu. Je zde zmíněn Židovský ostrov, dnes má název Dětský ostrov (leží na katastru Smíchova):

Připomíná se již v roce 1355, několikrát v důsledku záplav zmizel.

Až do 18. století se jmenoval Maltézský (podle majitele, malostranského maltézského kláštera Panny Marie pod řetězem), později podle příslušníků pražské židovské obce, kterým ostrov patřil – Hykyšův, Funkovský, Židovský.

Svůj poslední název získal ostrov počátkem 60. let 20. století, kdy zde byl vybudován areál dětských hřišť.

Ostrov byl uměle prodloužen při výstavbě plavební komory Smíchov v letech 1913–1916. Na jihu k němu byla připojena část Petržílkovského ostrova a na severu byla vybudována dlouhá dělící zeď. Plavební komora má dvě zdymadla a překračuje dva jezy (Staroměstský a Šítkovský). U jižního cípu ostrova se nachází také Malostranská vodárenská věž zvaná též Petržilkovská.

 

  

Jenže pak ta únorová zimní idylka skončila. Fotografie vám to přiblíží a já na závěr vysvětlím, proč k záplavám došlo.

 

 

 

Problémy se vyskytly i na přítocích Vltavy - na Lužnici a na Sázavě.

 

 

Samozřejmě mě zajímalo, proč k takové povodňové situaci došlo. Samotné oteplení by tak zásadní zvýšení mnoha toků nezpůsobilo. Dala jsem si práci a našla jsem! 👍 😸 

Nabízím možnost prohlédnout si část z toho, co jsem prostudovala. Jedná se tedy o únor roku 1909. Článek se těmito údaji prodloužil, ale chci to mít kompletní. Rozklikněte:

 

  

Všimněte si, jak nám tady vyskočila stanice Kácov na Sázavě - řece, která je přítokem Vltavy. Připomnělo mi to povodně v září 2024, kdy byla zatopena i část Ostravy, kam řeka Opava (přítok Odry) přivedla vodu z Jeseníků.

 

  

Kácovem protéká řeka Sázava a její dva pravostranné přítoky - Čestínský potok a Losinský potok.

 

 

 

 

 

 

 

 

 Zdroj: Časopis Světozor r. 1909, Bakalářská práce K. Jelínková, 2016, ČHMÚ