„A tak se stalo tu neděli po svaté Alžbětě (20. listopadu), že král Ladislav křtil dítě na Hradě u svatého Václava panu Zdeňkovi ze Šternberka, s panem Jiříkem, zemským správcem, a jinými kmotry. A tu neděli, když bylo k večeru, král šel z Hradu do Prahy, a hned jeho hlava zabolela. Nazejtří pak v pondělí (21. listopadu) vyvrhly se jemu dvě hlízy, a on jich tajil pro dolejší hanbu; i kázal k sobě svým lékařům.“
„A jeden ohledav jej řekl: Králi, neškodí ti nic. A druhý lékař podržev jej za ruku, řekl: Králi, zle se máš. I dali jemu lékařství, aby se upotil.“
I v sedmnácti může člověk onemocnět, lhostejno, zda je
pán nebo kmán. Začátek Ladislavovy nemoci nevypadal nikterak nebezpečně.
Neděle 20. listopadu 1457: Po návratu ze křtin na Hradě bolí krále
hlava, má zvýšenou teplotu. Pondělí 21. listopadu: Ve zvěřinci
podrážděně řvou královi lvi, na nočním nebi vycházejí hned dvě komety, z
toho ta větší má barvu krve. Král je pozoruje a vztahuje je k sobě, ke
svým bolestem. Účastní se sice komorního soudu, horečka jím však už
pořádně cloumá, proto si přehodí jenom šubu přes lehký oděv. Nechutná mu
jíst. Ladislav ví, co nevědí ostatní: V rozkroku se mu objevily boule. K
večeři žádá jenom ředkvičky a pivo. Věří, že ředkvičky pomohou zažehnat
nemoc, která se mu zjevuje stále hrozivěji dalšími příznaky – totiž
mor.
Úterý 22. listopadu: V noci se nemocný probouzí. Ani tehdy
ještě nikomu neřekne, že má oteklé slabiny. Bojí se, že by od něho
všichni utekli; mor je velice nebezpečná nakažlivá choroba. Ráno vstane a
jde na mši – snad mu modlitby a Bůh pomohou. Pak však už klesne do
postele a lékaři ordinují: vyzvracet, pouštět žilou, potit se.
Středa 23. listopadu: Nemoc zachvacuje tělo. Podezření je na dýmějový mor, a tomu není čím se bránit. Nastávají poslední chvíle Ladislavova života. Král volá k sobě pana správce. „Přivolaní lékaři učinili, co bylo v jejich silách,“ zpravuje nás Historie česká od Eneáše Silvia Piccolominiho, „ale vzdali se naděje na uzdravení. Jiří, který byl povolán, se krále vyptával, co ho bolí, jaká nemoc ho trápí. Dával mu dobrou naději, povzbuzoval ho, aby se držel, aby žádal, cokoli chce. Že vše záleží na jeho vůli. Ať poroučí těm, kteří touží ho poslouchat. Na to král: Již dříve jsem, Jiří, poznal tvou věrnost a pozoroval jsem Tvou statečnost. Tvou zásluhou mě Čechové až do dnešního dne nazývali králem. Doufal jsem, že dosáhnu království, které jsi mi sám přichystal. Nyní Bůh poroučí opak, musím zemřít. Království bude v tvých rukou. Žádám na tobě dvě věci: Za prvé, abys obyvatelům země vládl spravedlivě, abys sirotkům, vdovám ani slabým neodpíral spravedlivý soud a ochranu. Za druhé, abys ty, kteří mě doprovodili z Rakous a ostatních zemí, poslal zpět bez újmy do jejich vlasti. Neodepři mi toto moje poslední přání. Jiří odpověděl, že královy úvahy jsou předčasné. Že se vbrzku uzdraví a že bude vládnout podle své vůle. Ať přestane přemítat o tom, co je pro něj i pro ostatní smutné, a ať doufá. Tehdy jej král vzal za ruku a řekl: Nuže slib, co si přeji, protože je jisté, že umírám. Jestliže učiníš, co přikazuji, získám ti přízeň u Boha. Nežil jsem totiž tak, abych se domníval, že mi bude nebe odepřeno; opouštím pozemské věci pro nebeské. Neodporuj mým přáním. Poděbradský nemohl zadržet slzy, a slíbil, že vykoná, co král nařídil. Když král skončil rozmluvu, byli vpuštěni kněží, kteří se postarali o spásu jeho duše a podle křesťanského zvyku mu podali svátost. Svoje šperky král odkázal pražskému kostelu a rozkázal, aby mu byly ustřiženy vlasy, zářící jako zlato, aby na něm nezůstala žádná marnost. Služebníci na to nedbali a vymýšleli různé průtahy. Když churavá duše nemohla více zůstat, požádal král o svěcenou svíci, uchopil ji do ruky a pohlížeje na obraz ukřižovaného Spasitele začal se modlit modlitbu Páně. Když došel až na konec a pronesl poslední slova: ...ale zbav nás od zlého. a už nepromluvil a zdálo se, že neumírá, ale usíná. Tak opustil světlo pozemského života. Zhasl jako jasná svíce, když tmu osvětluje, a jako veslo kdyby od lodi na hluboké vodě někdo ztratil. Stalo se tak na den svatého Klimenta. Ladislav, nejurozenější mladík, ani ne osmnáctiletý, v samém květu života, vládnoucí tolika královstvím, tolika národům, oplývající tolika radostmi a takovým bohatstvím, zemřel mezi tolika pomocnýma rukama, třicet šest hodin poté, co začal churavět.“
Ladislav přijel z Vídně do Prahy – 52 dny předtím. Tedy ještě dřív, než určovala sjednaná dohoda o jeho příchodu do Čech. Seznamoval se s prostředím a společností Prahy, budoval budoucí královský dvůr. Horečné přípravy na svatbu byly v budoucím proudu. Do Paříže odjelo slavné poselstvo a mělo přivést králi nevěstu s jejím doprovodem. A tu náhle král onemocní a po pouhých třech dnech umírá. Ladislav předtím žádné zdravotní problémy neměl podle dochovaných písemných pramenů. Žádná nemoc. Ani zmínka, ze které by se dalo usuzovat na předcházející chorobné příznaky. Král prostě připadal všem ve svém mládí úplně zdráv a plný života. Jeho nenadálá smrt se stala jednou z nejsenzačnějších událostí tehdejší Evropy. Zemřel mladík, zemřel ženich a zemřel dvojnásobně korunovaný král. Český i další trůny se uvolnily.
Hned po smrti krále Ladislava poslal zemský správce Jiří z Poděbrad uherským stavům oznámení o smrti krále. Podobné poselství směřovalo do Vídně. Dále Jiří povolal pražské bradýře, aby provedli exenteraci, a aby královo tělo nabalzamovali. Bradýři však odmítli tělo otevřít. Králův obličej byl zčernalý. Na trupu měl temné skvrny. Příznaky ukazovaly na černou smrt – dýmějový mor. Tělo tedy balzamováno nebylo, práce bradýřů se omezila jenom na nalíčení zčernalého králova obličeje. Královská mrtvola byla následujícího dne vystavena veřejně v otevřené rakvi v královské residenci na Starém Městě pražském. Dalšího dne (to znamená v pátek 26. listopadu) byl pohřeb. Bylo to zvláštní, s tím pohřbem. Předně, že byl zahájen předčasně před uplynutím lhůty osmačtyřiceti hodin od smrti. Za druhé byl zkrácen o obvyklé zastávky v kostelích, kolem nichž se ubíral smuteční průvod. Mrtvola byla nesena v otevřené rakvi na nosítkách ze Starého Města pražského do svatovítského chrámu na Hradčanech, kde byla rakev uložena v hrobce českých králů, zřízené Karlem IV. pod kněžištěm katedrály svatého Víta.
„A tu byl tak veliký křik a pláč od lidí, jako kdysi, když umřel Karel císař starý; a jakož s velikou radostí a ctí, s trubači a hudebníky, přijali byli jeho, když do Prahy přijel jednou branou, tak druhou branou provodili jeho s velkým nářkem a s žalostí.“ Eneáš Silvius mluví o 36 posledních hodinách Ladislavova života, kdy zjevně churavěl. Král zemřel ve středu 23. listopadu „před samým západem slunce“ – to znamená, že první příznaky se měly objevit někdy v úterý ráno. Jenomže králi nebylo dobře už v neděli. To znamená nikoli 36 hodin, ale asi dvojnásobek této doby. O posledních třech dnech života krále Ladislava se živě diskutovalo už mezi jeho současníky. Během několika týdnů od jeho smrti se na jedné straně obhajovala přirozená smrt, způsobená morem; na druhé straně se říkalo, naznačovalo, napovídalo cosi o otravě. Od roku 1457 se o tomto záhadném konci jinak zdravého mládence diskutovalo a přelo prakticky až do dnešní doby. Jedním z prvních, kdo nám o tom tajemství podal zprávu, byl Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II.. V době Ladislavovy smrti mu bylo 52, a zprávy měl z první, nejvýš z druhé ruky, což na tehdejší dobu je víc než dost:
„Ladislavovu smrt přičítali jedni nemoci, druzí jedu. Němečtí lékaři, kteří nejvíce pečovali o jeho zdraví, po návratu do Rakous veřejně prohlásili, že jakmile král onemocněl a oni byli přivoláni, rozpoznali zjevné známky smrti jedem a že se neodvážili v cizí zemi oznámit, co spatřili. Že se obávali moci těch, jejichž zločinem král zahynul. Králi že tajně odhalili všechno. On jim odpověděl, že dobře ví o podaném jedu. Rozkázal jim, aby mlčeli, jinak že připojí ke smrti krále i svou. Jakmile vídeňská městská rada zpozorovala, že se tato pověst veřejně šíří, zakázala lékařům tak mluvit, aby proti sobě nevyvolali prudký hněv Čechů.“
Lékaři Ladislava Pohrobka opustili Prahu víc než spěšně. V Čechách smrt svého pacienta nijak nekomentovali, zato, když se dostali za hranice království, tak se jim jazýčky rozvázali a oni s hbitostí hodnější jiných projevů začali prohlašovat, že král byl otráven. „Ti, kdo mluvili o násilné smrti, obviňovali Poděbradského a Rokycanu,“ informuje nás už ve století patnáctém Eneáš Silvius. „Poděbradský byl prý královým nepřítelem již tehdy, když vytáhl k Dunaji a nechtěl vstoupit do Vídně, protože mu král byl bez příčiny podezřelý. Strach naplňuje mysli vědomé si zločinu.Těm, jejichž duše je bezúhonná, se všechno zdá být bezpečné,“ pouští se Piccolomini do spekulací, ze kterých jako sláma z bot leze podezření.
„Rokycana se králi nikdy nelíbil a vyšlo to najevo, když mu, jak jsme již předtím řekli, nesoucímu svátost neprokázal úctu. A ani mně není neznámo, že se rozšířila pověst, že se král rozhodl slavit svatbu v Praze proto, aby až se tam sejdou katoličtí páni, mocnou rukou pozajímal kacíře a ukončil konečně husitské šílenství. To předvídali Rokycana i Poděbradský a připravovali smrt krále pro svoje bezpečí. Ani já bych nemohl snadno říci, co se mi z toho zdá pravděpodobnější, a neodvažoval bych se uvádět věci nejisté jako jisté. Promýšlím výroky druhých a píši více, než věřím. Jisté je ale to, že kromě Rokycany, o němž každý soudil, že mu králova smrt byla velice vítaná, Jiří i ostatní pánové království byli po králově smrti velice zarmouceni a po celém království byl všeobecný smutek.“
Hned v roce 1457 se zrodilo nekonečné osočování Čechů a hlavně Jiřího z Poděbrad z travičství a královraždy. Obviňování neustalo po celá století. Upřímně řečeno – obhájci Jiříkovy neviny neměli zrovna lehkou pozici. Neměli protiargumenty. A vedla je spíš víra než rozum, když přejímali verzi o moru. V 16. století se jistý Lupáč pokusil o výslech svědků. Šlo vlastně o jakési shrnutí všech názorů do čtyř bodů. Za prvé: Ladislav byl otráven svými nepřáteli. Za druhé: Byl zahuben úklady Jiříkovými a Rokycanovými. Za třetí: Byl otráven v lázni jakousi šlechtičnou otráveným jablkem. Měla to být buďto královna Johanka, anebo její dcera. Stárnoucí žena se do zlatovlasého krasavce nejprve zamilovala a pak mu neprominula, že zvolil jinou. A konečně je tu čtvrtý výklad. Ten hovoří o smrti morem, což měly dokazovat vyvrhnuté hlízy v lůně. Další hypotézy: V 18. století se věnoval otázce smrti krále Ladislava badatel Kaprinai. Ten odmítá diagnózu moru a domnívá se, že král zemřel na jakousi neznámou nemoc. Mezník tvoří spis Františka Palackého, který rozdělil prameny do dvou kategorií. Především na zprávy úřední a ty hovoří o smrti přirozené. za druhé to jsou svědectví neúřední. Mezi nimi se objevuje přirozená smrt, dále otrava krále a jiná násilná smrt.
„Netrvalo dlouho a počaly se zvláště z Vídně a z Vratislavě roznášeti pověsti, jakoby smrt králova byla se přihodila ne tak vůlí boží, jako spíše nešlechetností lidskou. Nevole mezinárodní chopily se této věci, a hlásáno bylo, že král od Čechů, u kterých nenadále umřel, otráven byl; i skládány řeči i písně hanlivé zvláště o panu Jiříkovi a manželce jeho paní Johaně z Rožmitálu, jako by úkladného zločinu toto původci byli, ačkoli bylo netajno, že Ladislav, přišed s německým dvořanstvem svým do Prahy, české tu obsluhy ani nepoužíval. Rozmanitost smyšlének a klevet šeredných o způsobu, kterak král prý byl umořen, byla tím větší, čím méně nacházelo se k nim podstatné příčiny. Úkaz ten kormutlivý vrhl více skvrny na ducha věků a národů nešli na mravní povahu Čechů a Jiřího z Poděbrad.“
Tak si říkám, že Jiřího Poděbradského by asi padl temný stín za všech okolností. To je pravda, jenomže vysvětlování bleskové smrti morem podezření z úkladného útoku ještě znásobovalo. Tato diagnóza nemohla obstát. Lze se ptáti: Proč na takovouto extrémně infekční chorobu zemřel v Praze jenom Ladislav? To je pravda: Před morem se ve středověku prchalo v panickém strachu, ale u úmrtního lože Pohrobkova se skláněly přední osobnosti v čele s Jiříkem. Mrtvola kolem sebe šířila „morový jed“ z katafalku, byla veřejně vystavena a potom nesena městem, aniž kdo trval na přísných protimorových opatřeních. Moment... Abychom se v záplavě často protichůdných informací a svědectví neztratili... Pokusme se shromáždit všechny zprávy, které se tak či ona dotýkají smrti českého krále.
Takže začněme nedělí. Ano, v neděli začala krále bolet hlava. Ale už několik dní před smrtí trpěl nespavostí a živými sny. Údajně neměl zemřít od žádného dávení či trávení, ale proto, že měl v sobě hlízy, a ještě po smrti „se mu pryskýř vyvrhl, což viděli i doktoři.“ Další příznaky mohou provázet mimo jiné mor – totiž silná bolest hlavy a údů. Před skonem krále byly jeho oči, nos a jazyk téměř zčernalé a na levém boku a podél celé páteře se mu objevily černé skvrny. Před odchodem na zasedání soudu se král oblékl nápadně lehce, což dokládalo zvýšenou teplotu. Pacient měl bolesti v krajině žaludeční, po krátkém utišení nový záchvat bolestí v břiše, opětně mu byla vyšetřována moč a puls, jevil narůstající schvácenost při stále zachovaném plném vědomí. Druhý den přistupují vážné příznaky – zduření a bolestivost tříselných uzlin – což král před lékaři zatajil. Večer v úterý pojedl Ladislav celkem s chutí ředkvičky, které zapíjel pivem. Po celodenní skleslosti se stal hovorným a vesele se bavil s komorníky. Za hodinu po požití ředkviček ho přepadly silné bolesti v krajině žaludeční. Nechat se uložit na lože a bolest zaspal. Po hodině spánku ho přepadl další záchvat bolesti v břiše. Pokoušel se opět usnout, ale to už bolest nedovolila. Lékaři nasadili léčbu, která byla obvyklá v případě použití zevního jedu. Podávali dávidla a projímadla, a když se stav krále nelepšil, pustili mu žilou, aby z krve vytekl jed. Stav se stále během noci z úterý na středu horšil, schvácenost se projevovala při plně zachovaném vědomí. Dopoledne si dal král, jak víme, zavolat Jiříka, a odpoledne se na jeho obličeji objevily petechie. Tedy jakési tečky, červené až fialové... vlastně krevní výrony v kůži. Ty začaly splývat ve skvrny, takže mu oči., nos i jazyk zčernaly, a rovněž na trupu na naskočily tmavé skvrny - podkožní hematomy. To už přijal poslední pomazání a kolem 16. hodiny bez bolestí a při plném vědomí se zapálenou svící uprostřed modlitby umírá. A ještě jeden detail z následujícího dne: břicho krále bylo po smrti nápadně vzedmuté, i když bylo zima.
„Vzhledem k historicky zaznamenaným nálezům a chorobným projevům u krále,“ dozvídáme se od profesora doktora Emanuela Vlčka, „lze vyloučit jako možné příčiny smrti těžké infekce, například mor, smrtící sepsi, smrtící salmonelózu, ale i otravu arzénem nebo dalšími anorganickými jedy, případně botulotoxinem.“ Na místě je snad otázka, jak to může profesor Vlček po tolika staletích tak přesně tvrdit? Protože to byl právě on, kdo 19. listopadem počínaje roku 1984 za přítomnosti odborné komise ostatky krále Ladislava zkoumal. „Jak vypadal král Ladislav?“ Nahlížíme do Vlčkovy zprávy. „Historické prameny poskytují řady jeho fyzických charakteristik. Lze je shrnout do takovéhoto obrazu: Ladislav byl mládeneček, kolem jehož tváře andělsky sličné, mající růžový nádech a nesoucí černé oči a rovný nos uprostřed mírně zahnutý, se vlnila největší ozdoba krále, hustý, vlnitý, zlatý vlas. Byl štíhlé a jemně rostlé postavy. Co však prozrazují jeho tělesné pozůstatky? V době smrti měl král Ladislav 172 centimetry vysokou postavu, střední robustnosti s dobře vyvinutým svalstvem. Jeho lebka je středně velká, obličej byl středně vysoký, ale měl vysoké očnice a úzký, vysoký nos. Na kostře krále jsme zjistili řadu znaků typických pro Lucemburky. Jsou to dominantně dědící se znaky na čelisti a na páteři, především rozštěpený trn prvního křížového obratle, což bylo zjištěno u všech zkoumaných dospělých jedinců rodu, počínaje Janem Lucemburským, u Karla IV., u markraběte Prokopa a také u Ladislava Pohrobka.“ To jsou nepochybně zajímavé údaje a pro genetiky skvělý studijní materiál, ale... s příčinou královy náhlé smrti nám moc nepomohou... V lednu 1985 proběhlo makroskopické vyšetření Ladislavových kosterních pozůstatků. A našlo se na nich něco? Našlo. Co to bylo? Mnohočetná osteolytická ložiska. Královy kosti jsou jimi prostoupena doslova od hlavy až k patě. Na rentgenogramech kosterní pozůstatky vypadají, jako byly „vyžrány od molů“.
Osteolýza? „Osteo“ napovídá, že jde o kost, a „lýza“ zase že půjde o rozklad, o rozpad... Když byly Ladislavovy kosti prozkoumány i histologicky, došlo se poměrně rychle k jednoznačnému závěru. Byla stanovena diagnóza. Po víc než půl tisíciletí od pacientovy smrti. Jaká byla? „Provedená zkoumání s přihlédnutím na zrekonstruovaný chorobopis posledních dnů života krále, sestavený ze zjistitelných údajů v historických pramenech, dovolují uzavřít, že král Ladislav Pohrobek zemřel – na zhoubnou krevní chorobu skupiny hemoblastóz, která svým rozvojem do ložiskové formy upřesňuje diagnózu na akutní lymfoblastickou hemoblastomatózu non Hodgkinova typu.“ Působivé konstatování. Kdybychom však měli totéž vyjádřit běžněji užívaným jazykem, k jakému názvu nemoci bychom dospěli? Šlo o zhoubnou krevní chorobu bílé řady krvinek. A ještě jinak: Akutní leukémie.
Přesto, že byla dokázána příčina Ladislavovy smrti – tedy leukémie – zaměřilo se vyšetření v roce 1985 i na podezření z otravy. Což se zdá, jako by bylo docela zbytečné, leč nebylo. Na kosterních pozůstatcích sice nebyly nalezeny stopy arzénu, zato se tam našla rtuť. Nápadné zvýšení obsahu rtuti bylo objeveno ve zbytcích měkkých tkání hlavy krále Ladislava. Naskýtá se otázka: že by byl král přece jenom otráven?... A odpověď zní: otráven ne. Léčen. Jedovatou rtutí. Rtuťové preparáty se používaly při léčbě nehojících se kožních změn. Leukémie, která byla z krále konstatována, bývá provázena i změnami na kůži. Král musel mít kožní potíže už několik měsíců před smrtí. A právě ty mu doktoři léčili rtuťovou těrkou. „Příznaky leukémie bývají neurčité, takřka chřipkovité,“ konstatuje profesor Emanuel Vlček. „Jsou spojeny s celkovou slabostí a bolestmi v kostech. U pacienta dochází i ke zduření uzlin a před smrtí mohou na těle vzniknout tak zvané petechie a podkožní hematomy, krevní výrony v podobě tmavých skvrn. Smrt nastává buď krvácením do mozku, nebo srdečním selháním. U krále šlo o druhou variantu. Choroba má rychlý průběh a může být, jak říkáme, němá. Nemocný o ní do poslední chvíle nemá potuchy.“
